Česká historie se prolíná se slavnými legendami, a tak občas děti – a bohužel nejen děti – mívají problém rozlišit, co už je doložený historický fakt a co je jen mýtus. Na jejich obranu jim to neusnadňuje fakt, že slavní čeští kronikáři si brali fakta spíš jen jako takovou berličku k vyprávění velkolepých, ale spíše pohádkových příběhů o českém národu. Ze starých letopisů nám přináší mnoho takových slavných příběhů, ať už jde o Kroka a jeho tři dcery či svatého Václava.
Velmi mě zaujala předmluva, která hned překládá čtenáři historický kontext. Vlastně varuje, že následující příběhy vychází z kronik, které nejsou spolehlivé. Také doplňuje zajímavé informace typu toho, že Křišťánova legenda (též známá jako Kristiánova legenda) se více zaměřuje na porážku pohanství křesťanstvím a jeho důležitosti. Zatímco v jiných spisech (Kosmova kronika a kronika Václava Hájka z Libočan) vidíme spíše plynulý přechod z mnohobožství na jednoho Boha, tak u Křišťánovy legendy se jednoduše řečeno klade důraz na to, jak jsou pohani fuj, zatímco být řádným křesťanem je to pravé ořechové.
Křesťanské svaté figury jsou jakýsi nadlidé, kteří ve dne v noci dodržují ty nejpřísnější křesťanské zásady. Žijí maximálně skromně, pro všechny by se rozdali a a některé věci už jsou spíše masochistického rázu (bičování se, spaní na tvrdé zemi…).
Jednotlivé kroniky a spisy jsou přepsány do modernějšího jazyka, což ale v tomto případě znamená velice básnický jazyk, který je někdy hůř čitelný. Spolu s krásnými ilustracemi Adolfa Zábranského poetičnost k obsahu jednotlivých příběhů sedí. Jen jaksi bohužel některým slovům nebudete mít šanci rozumět.
Oslavný text a nádherné kresby tak představují Čechy jako mocný lid a vzhledem k dřívějšímu pohanství i jako jakési romantické divochy. Olbrachtova předmluva a doplňující texty ale zase čtenáře drží při zemi a vysvětlují, že zase taková sláva to nebyla. Je to trochu zvláštní, ale vlastně se mi to tak líbilo, protože nemusím moc patos a mám rád reálný kontext, ne romantizování minulosti a hloupé vzhlížení se k ní.
S trochou trpělivosti se mi nakonec Ze starých letopisů četlo velmi dobře, a to především proto, že bylo zajímavé v takovéto formě číst legendy, z nichž mnohé jsou alespoň trochu známé snad každému Čechovi. Je fajn víc do hloubky poznat čarodějné sestry Kazi, Tetu a Libuši, podívat se na super-drsňáka Bivoje, co se z rolníka stál králem, anebo si něco víc počíst o tom, co vyváděly holky během Dívčí války.
Vyvedená kniha o pohádkové verzi české minulosti.
8/10
Autor: Ivan Olbracht
Vydavatelství: Československý spisovatel
Rok 1. vydání: 1940
Počet stran: 90
Buďte první! Přidejte komentář