Bullet Train

Tolik nájemných vrahů a tak málo času. Japonský šinkansen alias „bullet train“ se nezadržitelně řítí a na palubě má několik zabijáků, z nichž každý má svůj cíl a tyto jejich cíle se nebezpečně kříží.

Nedávno se na plátnech objevila úspěšná filmová adaptace, která se mi vcelku líbila, ale jakmile jsem zjistil, že je podle japonské knižní předlohy, musel jsem si ji sehnat a přečíst. Jsem docela benevolentní k tomu, jak moc jsou tvůrci v procesu adaptace kreativní, takže jsem tušil, že se nebudu moc rozčilovat, ale spíš pro mě bude zajímavé tyto dvě dílka srovnat.

Film Bullet Train je nabitý akcí, zatímco v knize se najde jen několik akčních sekvencí a nepřekvapivě v ní jde hlavně o dialogy a poznávání postav více do hloubky. Ale ne všech, takže třeba barvité duo Lemon a Tangerine mají možná odkrytý původ více ve filmu.

Kniha Bullet Train je mírně stylizovaný thriller. To znamená, že některé postavy připomenou (japonské) šablony postav a jedna postava má až nerealistickou smůlu (ve filmu ji hraje Brad Pitt), zatímco druhá má až nerealistické štěstí. Tou šťastlivou postavou je Prince, postava, která je ve filmu nepříliš zajímavým padouchem vydávajícím se za nevinnou školačku.

Vsuvka: Asi vás nepřekvapí, že v japonské knize odehrávající se v Japonsku jsou všechny postavy Japonci (v americkém filmu je Japonců jen několik).

Zpátky k Princovi. V knize je Prince jedna z nejdůležitějších postav a jedná se rozhodně o postavu nejzajímavější. Zde je to kluk, ne holka, a je to taky regulérní školák, protože mu ještě ani nebylo patnáct. A taky je to psychopat, jehož hlavním koníčkem je manipulace lidí. Díky svým atraktivním rysům a nevinnému hlásku dokáže přesvědčit lidi kolem sebe, že je pouhým vzorným studentem. Ve skutečnosti je ale vysoce inteligentním sadistou a o ovlivňování lidí kolem sebe má i leccos načteno. Učil se od nejlepších, takže ho fascinuje například masakr ve Rwandě.

V knize pak sledujeme jeho myšlenkové pochody, a jak se skvěle baví různými konfliktními situacemi ve vlaku, z nichž mnohé i sám utváří.

Ostatní postavy jsou ale také fajn. Lemon a Tangerine patří mezi v podstatě komediální duo a autor Kotaro Isaka je využívá jako hlavní zdroj mírně praštěného humoru.

Nájemní vrahouni se ve vlaku různě potkávají a jejich interakce je velmi zajímavá… a někdy smrtící. Ke konci počet mrtvých nezadržitelně stoupá a je chvályhodné, že nejde moc odhadnout, kdo umře jako další. Na druhou stranu jsem žádnou smrt neoplakával, až tolik mi k srdci postavy nepřirostly.

Kniha je trochu delší, ale velmi zábavná. S výjimkou jedné části – závěru. Horší část si Kotaro Isaka na náhlé snížení kvality nemohl vybrat. Ale bohužel, v závěru najednou představí nezajímavou postavu učitele, která si pro sebe ukradne příliš mnoho prostoru.

Závěr a vyvrcholení příběhu je slušně vymyšlené (i když opět je tam určitá stylizace/nerealističnost), ale na papíru není působivě zpracované.

A na konec ještě nějaké to srovnání knihu a filmu. Film hraje hlavně na efekt a je nadupaný akcí – což ale nevadí, protože se nebere vážně a původní kniha zase není nějaké velké dílo, které musí být takto zadaptované. Neschovává žádnou hlubokou myšlenku, již by Američani opomněli.

Kniha je spíše thrillerem, trochu zamyšlenějším, ale zároveň dobře odcejpajícím. Ve filmu jsou postavy charismatické hlavně díky hercům, v knize jsou velmi zručně napsané.

Film začne stejně, ale má úplně jiný závěr, což je pochopitelné. Naopak mě spíše překvapilo, kolik nápadů a scén ve filmu pochází z knihy (spoiler: ta, ve které jedna postava běží zvenku za jízdy po vlaku, mezi ně nepatří). Tyto scény ale mnohokrát dávají spíše smysl v rámci knihy, ve filmu jsou – opět – spíš jen na efekt.

Filmová adaptace ale určitě o mnohé přichází totální změnou postavy Prince. Vysvětluju si to tím, že by s ním byl film pro jejich cílové publikum příliš drsný a komplikovaný, anebo možná byla jeho postava jen příliš „japonská“. V manze a anime je jeho typ – nevině vyhlížející, velice mladý a velice inteligentní sadistický padouch – poměrně obvyklá věc. Na západě frčí spíš… zabijácké školačky v uniformě, hádám.

Takže abych to shrnul – film je plošší. Šok, co? Kdo by to byl čekal, že americký hollywoodský film o 2 hodinách bude povrchnější než 400stránková japonská kniha?

Každopádně si velmi dobře můžete užít oboje. Tak jako já.

7/10

(hodnocení filmu: 7/10)